Puntíkatý kamarád...

V roce 1996 jsem se rozhodovala pro koupi nového pejska, protože do té doby jsem měla jezevčíka Endyho, kterého si po dobu mého pobytu na Střední zemědělské škole v Rakovníku k sobě vzala moje maminka a natolik si na sebe zvykli, že jsme se rozhodly ponechat ho již u ní a já jsem samozřejmě přemýšlela o tom, že bych chtěla dalšího psa, protože jsem si jen těžko dokázala představit, že po tolika letech soužití s Endym bych byla najednou bez psího přítele.

Při rozhodování jsem měla představu o zástupcích několika plemen; hodně se mi líbil bulteriér nebo dobrman, ale ani jedno z těchto plemen „neprošlo“ při schvalování mého tehdejšího přítele. Tak jsem si vzpoměla, že se mi hodně líbil také dalmatin, protože jsem měla kamarádku, která vlastnila fenku a ta mě okouzlila a také jsem jí poznala u koní a o dalmatinech je dobře známo, že jsou to kočároví psi a ke koním se báječně hodí.

Chtěla jsem již staršího pejska, blížila se doba prázdnin, které jsem měla opět trávit u koní a tak by s malým štěnětem byl problém. Nakonec jsem přes inzerát našla kontakt na chovatele, který nabízel pejska sedm měsíců starého a tak jsme se tam vydali. Pejsek už nás vítal za plotem a hned při prvním setkání si nás získal, i přes to, že jsme se později dozvěděli, že chovatel ho nabízí za symbolickou cenu, protože pes má vadu po operaci přední nohy. Jako štěně si ho odvezl nový majitel, který zanedbal počínající růstovou vadu a k veterináři psa odvezl, když už bylo takřka pozdě, štěně už nemohlo ani pořádně chodit. Tak byl operován a když mu po měsíci sundali dlahu a majitel zjistil, že operovaná noha je křivá a pes bude už trvale kulhat, okamžitě ho vrátil chovateli...

Náš nový pejsek se jmenoval podle papírů Rex Ivopeta, ale byli jsme už předem rozhodnutí, že se bude jmenovat Artuš, takže jsme ho okamžitě na nové jméno zvykali.

Nejvíce času jsem s Artušem trávila já, takže mezi námi vzniklo opravdu silné pouto a velké přátelství. Prožili jsme spolu mnoho krásného, ale i horké chvilky, kdy Arta porazil nezodpovědný a bezohledný řidič na motorce – vraceli jsme se s koňmi do stáje, vedla jsem klisnu a druhou rukou držela za obojek psa, mladý „frajírek“ nás dobře viděl a myslel si, jaká bude legrace, když nám koně splaší, což se mu také podařilo, když se na nás obrovskou rychlostí vyřítil ze zatáčky. Klisna se splašila okamžitě a postavila se na zadní a v té situaci už jsem nebyla schopna zároveň držet i psa, který se mi pochopitelně snažil vyškubnout a když se mu to podařilo, tak do něj v běhu motorka narazila... Artuš se okamžitě zvedl a pelášil pryč... Hledali jsme ho marně pět hodin a nakonec nám ho přivedla jedna pejskařka ze sídliště, že ho našla v parku. Bohužel se od té doby Art bál nejen motorek a „dvoutaktů“, ale i koní, ačkoliv kůň se ho v tu kritickou chvíli ani nedotkl... Trvalo asi rok, než byl zase schopný projít skrz stáj mezi boxama a venku zase následovat koně, jak byl dřív zvyklý.

Ale za čas se zase vše vrátilo do starých kolejí a opět se věnoval své zábavě – prohánění koní, mnohokrát mi je pomáhal vyhánět do výběhu a nebo mi sekundoval při lonžování; účastnil se práce na jízdárně i skokového tréninku; byl u čerstvě narozeného hříběte...

Osud však vyměřil Artovi až příliš smutně krátkou dobu života mezi námi a tak Artuš Rex Ivopeta zemřel deset dní před svými 7.narozeninami; příčinou bylo totální selhání ledvin, kterému se bohužel nedalo zabránit. Posledních pět dní jeho života jsme s ním jezdili i 2x denně k našemu skvělému veterináři a všichni jsme se společně snažili mu pomoci. V úterý 15.října 2002 jsme očekávali výsledky krevních testů, které měly být v 9 hodin ráno; Artuš však po osmé hodině zemřel. Byla jsem do poslední chvíle s ním, za což jsem osudu velmi vděčná, že můj pejsek neumíral sám...

Nejlepší lék...

Ze ztráty svého puntíka jsem byla hodně smutná, ale rozhodla jsem se, že si co nejdříve musím pořídit nového pejska, který mi dá zase něco nového, další skvělé přátelství mezi námi. Všichni mi shodně říkali, že nejlepší lék na bolest ze ztráty psa je nový pes...

Samozřejmě jsem byla rozhodnuta opět pro zástupce plemene dalmatin a také mi už bylo jasné, že jméno bude mít stejné – znovu Artuš. Po delší době shánění jsme se vydali do Neveklova k chovatelům Trnkovým, do chovné stanice „z Adélčina rodu“ a dne 27.října 2002 jsem si domů přivezla nového Artuška, 3 měsíční štěně jménem Benji z Adélčina rodu.

Hned první den měl možnost vidět koně, když jsme se cestou zpátky zastavili na návštěvě ve Zdibech, kde byla v té době ustájena Orgie. Artuš viděl koně jen přes plot a okamžitě začal hrozně štěkat. To trvalo i doma, když jsem koně ještě na statku neměla, ale při každodenních procházkách jsme míjeli jízdárnu našich sousedů a když na ní zrovna s koňmi pracovali, musela jsem Arta vzít na vodítko a rychle „vyklidit pole“, protože štěkal jako smyslů zbavený.

Pořádný bližší kontakt s koněm měl o něco později při další návštěvě ve Zdibech, kde velmi rychle pochopil, že nejsnažší bude pořádně si očichat zrovna Orgii, která už byla na psí výstřelky zvyklá a tak ho celkem tolerovala i přes to, že jí začal skákat na hlavu a různě s ní laškoval.

Až po návratu koní domů na statek měl Artuš možnost poznat i stinnou stránku věci, že totiž koně mají celkem tvrdá kopyta... Při jednom laškování si nedával pozor a narazil do zadních nohou koně, který se lekl a vykopl – a trefil se. Nebylo to žádné vážné zranění, Artuš si odnesl bolístku a velké leknutí. Ale za pár dní už zase koně vesele proháněl. Aktivně nám pomáhá koně vodit do výběhu i z něj; na opozdilce – klisnu, která chodí volně, protože koně vodíme většinou ve dvojici – pěkně zaštěká a obíhá ho v kruzích tak dlouho, dokud se kůň nevydá do výběhu. A do boxu chodí nejraději k Orgii, protože ona si ho nevšímá a tak si zato důkladně může všímat on jí a pořádně jí očuchat a prozkoumat.

Za poměrně krátkou dobu, kdy je nový Artušek u nás, jsme s ním užili už hodně legrace při pozorování jeho štěněčích kousků, kterými nás velmi často baví. Miluje pohyb, neustále venku pobíhá a tak až povyroste a nabere dost síly, bude jistě rád následovat koně na vyjížďkách a při procházkách, ale to všechno se musí teprve naučit.

Ve fotogalerii si můžete prohlédnout spoustu fotek z Artušova fotoalba.