Něco o mně...

Jmenuji se Miluše Rambousková a narodila jsem se 6. 10. 1976 v Praze. Až do roku 2000 jsem žila na sídlišti v Praze 8 – Kobylisích, kde jsem i získala základní vzdělání na 8.leté ZŠ. Čtyři roky jsem navštěvovala Dětský pěvecký sbor Radost – Praha, se kterým jsem absolvovala nesčetné množství koncertů u nás i v zahraničí a mezi největší naše úspěchy v té době patřilo vítězství v soutěži pěveckých sborů ve španělském Cantonigros. Po dokončení ZŠ jsem  složila přijímací zkoušky na Obchodní akademii, ze které jsem ale po druhém ročníku přestoupila na Střední zemědělskou školu v Rakovníku a na ní po třech letech studia úspěšně odmaturovala v oboru Agropodnikatel.
Kromě koní se věnuju i nadále zpěvu (neprofesionálně), hraní na kytaru a skládání vlastních písniček; ráda ráda čtu a také píšu vlastní povídky, články a reportáže. Mimo jiné jsem absolvovala kosmetický kurz s akreditací; učila jsem na základní škole a pracovala v hiporehabilitačním středisku především s postiženými dětmi.

Koně a já...

Koně mi učarovali už jako malé a vždycky jsem snila o tom, že jednou budu mít vlastního koníčka. Rodiče zpočátku mému nadšení příliš nefandili, ale nakonec to byl především můj tatínek, kdo mě v mé celoživotní touze nejvíc podpořil. Ke koním jsem se poprvé dostala asi v deseti letech, kdy jsem si u známých na statku Lipí oblíbila bílého valacha Sida a poprvé na něm okusila pohled na svět z koňského hřbetu. Krušnými nezkušenými začátky jsem si prošla i na poníkovi Kidovi, který byl svou agresivitou vyhlášený a známý po celé vesnici.
Ve třinácti letech jsem získala konečně jezdecké základy v TJ Jiskra Praha pod vedením p. Zdeňka Beneše a tam jsem se také zamilovala do drezúry, která se stala mým životním (a zřejmě také nesplnitelným) snem. Další jezdecké zkušenosti jsem pak získávala postupně v několika oddílech a stájích; např. na letních táborech v Kovárech u p. Benešové, kde jsem si zamilovala ryzáka Brita nebo u p. Pánkové ve Verušicích, kde byl můj největší oblíbenec valach Šaman a kde jsem získala asi největší jezdecké dovednosti. Krátkou dobu jsem chodila také do pětibojařského oddílu v Praze – Chabrech a asi rok do jezdeckého oddílu ve Starých Ďáblicích. Doba byla tenkrát o dost obtížnější než dnes, oddílů bylo ještě relativně málo a noví zájemci o koně procházeli drsným sítem a řekla bych i šikanou starších členů oddílu a pokud si kdy po odvedené práci vůbec sedli na koně, tak to byl skoro zázrak... Vydrželi opravdu jen ti nejzanícenější milovníci koní, ale někdy ani to nemělo smysl a bylo lepší odejít hledat jinou stáj.
Krátký čas jsem navštěvovala také JS Niky ve Veltrusích, kde jsem vlastně docházku ukončila zakoupením svého prvního koně. Orgii jsem poznala na statku na Střížkově v Praze, kam jsem se dostala úplnou náhodou, původně na nabídku majitele klisny Sahiby, který pro ní hledal schopného spolujezdce. Sahibu jsem si velmi zamilovala; byl to úžasný koník, který svého ošetřovatele zdravil řehtáním a následoval ho jako pes, volně a bez vodítka. Její majitel měl však velké neshody s ustajovatelem a tak se klisna krátce po našem seznámení stěhovala pryč ze statku a já se tak začala starat o Orgii, kterou jsem později odkoupila.

Majitel koně...

Jako čerstvému majiteli koně mi nastaly nové problémy, o kterých jsem dříve neměla ani ponětí. Přístup původně přátelského majitele statku se povážlivě změnil a vznikly neshody ohledně množství a kvality krmení, o ošetřování nemluvě. Kromě práce kolem svého koně (za kterého jsem měsíčně platila ustájení) jsem musela zvládat ještě práci kolem dalších koní ve stáji a navíc práce s koňmi související i nesouvisející (sušení sena, skládání sena a slámy, ale i např. sázení brambor...) a tak mi na samotného koně nezbývalo příliš mnoho času a proto jsem začala hledat jiné ustájení, kde bych se mohla především věnovat své klisně. Po návštěvách několika stájí mi nejvíce učarovala stáj v domácím prostředí, kde majitelka vystupovala jako velká milovnice koní, milá a příjemná paní a koně ve stáji opravdu vypadali velmi spokojeně. Chyběl zde výběh, ale byla jsem ujištěna, že koně jsou pravidelně bráni na odpoledne na nedalekou louku, kde je jim umožněn volný pohyb a pastva. Jaké bylo moje rozčarování, když jsem po pár dnech zjistila, že sice koně na louku chodí, ale asi tak na 3 hodiny denně a zbytek dne jsou uvázáni na metrových řetězech v maličkém pískovém výběhu před stájemi... Jinak byla péče bezchybná a tak jsem nové ustájení začala hledat až poté, kdy majitelka v této stáji přestala mou klisnu brát na louku a ona byla uvázána celý den, mimo doby, kdy jsem přijela já a brala jí pod sedlo nebo sama napást na louku.
Nové a poslední útočiště jsem našla ve stáji nedaleko Prahy, kde jsem zůstala až do stěhování na svůj vlastní statek, kdy už ovšem k mé první kobylce přibyl ještě mladý valach a její hříbě.

Vlastní statek...

V podstatě od doby, kdy jsem měla klisnu ustájenou na Střížkově, jsem začala vážně uvažovat o tom, že bych nejraději měla své koně doma, ve vlastní stáji, kde by vše fungovalo podle mých představ a kde bych si byla sama vlastním pánem. Toužila jsem po tom koně nejen vlastnit, ale kompletně se o ně starat, se vším všudy a spojit s nimi svůj život. Zajistit jim co nejlepší péči, která by nebyla závislá na nikom jiném, než na mně a tudíž by vše bylo přesně, jak bych chtěla já. Za dobu, kdy jsem koně měla někde ustájené, jsem zjistila, že všude jsou představy a podmínky jiné a nikde to nesplňuje mé asi trochu náročnější představy.
Shánění vhodného statku nebo stavení trvalo bezmála 4 roky, z nichž asi ten poslední rok jsme se tomu věnovali opravdu intenzivně. Musel splňovat především požadavky pro chov a absolutní pohodlí koní – stáje a výběhy; až na dalším místě byly podmínky pro lidi k bydlení, ale například i požadavky na okolní krajinu. Důležitá byla i vzdálenost od Prahy.
Statek v Zálezlicích se mi podařilo najít na internetu v nabídce jedné realitní kanceláře a musím říct, že samotný proces prodeje nemovitosti byl velmi zdlouhavý a obtížný, zejména díky původnímu majiteli, který ač původně sám prodat chtěl, tak najednou se snažil všechno zbrzdit a odradit nás. Nakonec se však všechno podařilo a jako první se na statek stěhovali koně, protože obytná budova byla v té době absolutně neobyvatelná... První skoro tři měsíce jsem bydlela v obytném karavanu, který byl postavený na zahradě a musím říct, že to byly velmi krušné měsíce vzhledem k tomu, že se jednalo o listopad, prosinec a leden... Ale pocit štěstí z toho, že konečně žiju se svými koňmi, že je mám konečně doma, byl prostě nepopsatelný!

Kde se vzali poníci?

Hlavním zájmem na dlouhá léta se stal pro mě chov pony a jejich předvádění na pony výstavách. Už jako malá jsem si často představovala svého koníka jako menší zvíře; v knihách jsem listovala především mezi plemeny do 150 cm kohoutkové výšky. Potom mě dost ovlivnil zájem o drezúru, kde jsou privilegováni vysocí a mohutní koně, tak jsem na čas na poníky zapoměla, ale když jsem potom poznala Orgii, můj zájem o pony znovu ožil. Díky této klisně jsem poprvé jela na výstavu a náš úspěch mě motivoval k dalším účastem a nakonec i dost ovlivnil při výběru hřebce, když jsem se rozhodla, že se budu věnovat chovu. Prvním odchovaným hříbětem měl být samozřejmě pony, ale co nejkvalitnější, takže jsem s pomocí kamarádky zvolila hřebce plemene Welsh Mountain Pony, nádherného bělouše (protože bílý kůň byl mým snem) jménem Gilfach Happy Boy. Z tohoto spojení se narodil hřebec Omar.
Po povodních v roce 2002, kdy jsme vrátili zpět majiteli zapůjčenou klisnu Hajdu, bylo nutné najít nové parťáky pro klisnu Orgii (kromě ní v té době na statku byli už jen dva hřebci, s nimiž samozřejmě do společného výběhu chodit nemohla a o kastraci se zatím pouze uvažovalo) a tehdy na statek přišly první dvě zástupkyně plemene Hafling (Lívie a Gaia). Takže u malých koní jsme zůstali i nadále.

A co dostihy?

Jako malou mě bral táta především na dostihy do Chuchle, protože mu to připadalo jako dynamický a i pro laika zajímavý sport. Tehdy jsem to vnímala spíš tak, že jsem měla možnost aspoň vidět zblízka živé koně, ale víc se mi líbil například parkúr. Dostihy stály dlouhá léta na okraji mého zájmu a blíž jsem se k nim dostala vlastně znovu až v roce 2001, kdy mě k nim přivedl můj tehdejší přítel. Tak se zrodil nápad zakoupit vlastního dostihového koně a věnovat se tak sportovní činnosti, která by měla širší smysl. Máme stáj, podmínky, čas a chuť, dokonce vlastní vozík na přepravu, tak proč toho co nejlépe nevyužít něčím smysluplným... Během roku a půl jsem se musela naučit všechno potřebné, abych zvládla ošetřování, krmení a trénink dostihového koně, tedy odvětví, které mi do té doby bylo vzdálenější, než jsem si mohla myslet. Sbírala jsem zkušenosti a vědomosti kde se dalo a doslova je hltala. Seznámila jsem se s profesionální jezdkyní Luckou Herkovou, která se stala nejen mou rádkyní, ale i perfektní kamarádkou a samozřejmě i takřka stálou partnerkou pro mého koně v dostizích.

Někdo nám tu chybí...

Ano, samozřejmě pro samé koníčky a poníčky bych málem zapoměla na svého velmi důležitého „nejlepšího přítele člověka“ – psa, dalmatina Artuše. Koupila jsem si ho v roce 1996, tehdy jako sedmiměsíční štěně s tím, že má vadu, pro kterou se nemůže účastnit výstav (ač je dobrého chovu a má PP) a proto se ho majitel zbavoval (i takovou podobu mívá láska ke zvířeti...). Mně jeho vada levé přední končetiny nevadila a ujistila jsem se, že ani Artušovi nedělá zvlášť velké nesnáze (i když nožka občas pozlobila a bylo třeba dodávat kloubní výživu a minerály). Získala jsem v něm opravdu oddaného a milujícího společníka, který je opravdu společenským plemenem (ač zařazen do plemen loveckých) a velmi dobře se snáší i s koňmi, což je vlastně jeho původní poslání. Život na statku se mu velmi zamlouval, mohl donekonečna hlídat a vyřvávat na „šupáky“ a honit cizí kocoury... S koňmi do terénu už nechodil, protože přecejen to byla velká zátěž na jeho handicapovanou nohu (měl levou přední nohu o něco kratší a lehce zakřivenou, takže trvale kulhal), ale miloval procházky a pokud se koně vydávali na krokovku, rád se přidal.
Bohužel musím doplnit smutný odstavec – Artuš již mezi námi není, dne 15.října 2002 zemřel na selhání ledvin, kterému nebylo možno zabránit i přes nadlidskou snahu našeho veterináře a celé rodiny. Jak se říká, „nejlepším lékem je nové štěně“ a tak se na náš statek 3 týdny po této smutné události nastěhoval nový „puntík“ Benji z Adélčina rodu, který ale samozřejmě „zdědil“ jméno po svém předchůdci a říkáme mu rovnež Artuš.
Samozřejmě ke statku patří i další domácí zvíře, což je kočka a těch jsme v jednu dobu měli opravdu požehnaně. Po předchozím majiteli tu zůstala stará kočka Mindruna (dnes už také není mezi námi), která si přivedla kamarádku polodivokou Tygřinu, která se po povodních zase odstěhovala, ale zůstalo tu po ní kotě pojmenované Vtěrka.Také se k nám zatoulal zrzavý kocour Garfiel a z koťat, které jsem dostala od kamarádky, nám zůstala drobná černá kočička Rety (to jako Retarda – museli byste jí vidět :-D ).