Záplavy

V roce 2002 se přes velkou část naší republiky přehnala ničivá voda, která citelně poškodila i hlavní město Prahu, ale zároveň spoustu dalších měst a vesnic. Naše vesnice patřila mezi ty nejvíce postižené; v různých reportážích v TV jste jistě měli mnohokrát možnost spatřit, jaké škody voda v Zálezlicích nadělala! Také v různých periodikách se toho napsalo hodně; já bych vám však chtěla blíže popsat, jak se tato přírodní katastrofa dotkla přímo našeho statku.

Celá tato letošní tragédie měla pro mě začátek už 19.července, kdy jsem se velmi vážně zranila při tréninku Gadyta a následně strávila 14 dní ve střešovické nemocnici v Praze, kde jsem nejprve byla 5 dní udržována v umělém spánku kvůli následkům těžkého otřesu a otoku mozku a následně prodělala operaci roztříštěné klíční kosti pravé ruky. Necelých 14 dní po operaci se voperovaná kovová dlažka vytrhla z kosti a byla nutná další operace, jenže to už v Praze začaly záplavy a tak jsem byla převezena do nemocnice v Mělníku, kde mě operovali ve středu 14.srpna, tedy přesně v den, kdy velká voda přišla až do naší vesnice a zaplavila můj domov... Po operaci jsem se neměla kam vrátit; naštěstí náš statek byl jedním z mála budov, které zůstaly stát, ale bydlet se v něm nedalo! Pomoc nám ochotně nabídli přátelé v Praze a zpět domů jsem se vrátila až 26. října.

Den před povodní, tedy 13.srpna, kdy já jsem nastupovala do mělnické nemocnice a nemohla se vůbec ničeho doma zúčastnit, můj táta s mými kamarádkami Luckou Čížkovou a Ančou Polákovou stěhovali koně. Naši sousedé – také majitelé stáje a koní – nám přišli tlumočit nabídku nouzového ustájení v Bášti, kam se koně převezli s tím, že jsme všichni doufali, že se jedná pouze o pár dní, po kterých se zase vrátí domů. Po opadnutí vody a zpřístupnění vesnice pro obyvatele bylo už jasné, že koně se ještě pěknou dobu vrátit nebudou moci a tak jsme hledali ustájení, kde by jim byla poskytnuta kompletní péče, což v Bášti bohužel nebylo a chyběla i možnost výběhů. Po operaci, ještě z nemocnice, jsem tedy zařizovala a organizovala stěhování koní do nových stájí. Mnoho přátel mi nabídlo svou pomoc a nakonec jsme se rozhodli pro přesun hřebců Omara a Gadyta do stáje v Osnici u rodiny Gruberovy, kde nám ochotně umožnili nejen ustájení hřebců v boxech vedle sebe, ale i jejich pravidelné pouštění spolu do výběhu, na což byli zvyklí z domova – jsou na sebe poměrně fixovaní. Za to patří velký dík kamarádce Otince, která mi tuto nabídku dala a zajistila pečlivé obstarávání mých hřebců! U klisny Hajdy jsme se rozhodli pro její návrat do PL Bohnice, protože s jejím umístěním do nového prostředí by byly jen další problémy a navíc nám bylo jasné, že budeme mít dost starostí s vlastními koňmi, natož ještě s vypůjčeným, o kterého se dobře mohou postarat praví majitelé. Hajda se již do naší stáje nevrátí... Orgie se velmi ochotně ujali v našem předchozím působišti, na statku ve Zdibech, kde se o ní pečlivě starají mé kamarádky a za to jim patří můj velký dík! Byla jsem ráda, že Orgie přijde do známého prostředí, mezi koně, které již dříve znala a tak to pro ní nebude tak stresující změna (je vysokobřezí, bude se v březnu 2003 hřebit!).

A jak tedy vypadal náš statek, když jsme se tam konečně mohli podívat? Asi nejlépe tu situaci dokladují přiložené fotografie... Zeď mezi dvorem a výběhem bylo to jediné co spadlo samo; část stodoly jsme museli nechat ubourat. Výběh byl poničený značně, dost se toho dalo opravit, ale chybí některé části, které se budou muset postavit znovu. Na fotografiích vidíte na zohýbaných ohradách naplavenou slámu z našeho hnojiště... Všude bylo bahno; ve stájích samozřejmě neodklizená podestýlka, takže strašné! Ve skladu jsme měli ještě 6 velkých kulatých balíků sena a 2 slámy; oves a další krmivo... To vše se samozřejmě muselo zlikvidovat. Sedlovna byla naštěstí včas vyklizena a důležité věci (sedla, uzdečky atd.) přestěhovány na půdě obytné části. Ve stájích dosahovala voda do výšky zhruba 2 metrů; dále se pozemek mírně svažuje, takže ve výběhu už byly 3 metry vody... V obytné budově bylo zhruba 1,2 metru vody... Veškeré vybavení bylo zničeno, nábytek se rozpadal; vše co bylo z papíru (například má bohatá knihovna), nenávratně zničeno... Naopak oblečení z nižších zatopených míst se dalo vyprat, takže aspoň to nám zůstalo. Elektronika (TV, PC atd.) byla včas vynesena na půdu, až na výjimky – samozřejmě ledničku, mrazák, pračky atd. Těžko se o tom píše, to by vydalo asi na velmi tlustou knihu...

V současné době je již obytná část dána do pořádku (i když vybavení zdaleka kompletní není, dokupuje se postupně podle financí), ale zbytek statku je velké staveniště, pracuje se na stájích, na dvoře, chystá se oprava výběhu... Koně se zatím nevrátili, ale doufáme, že snad v nejbližší době se vše k jejich nastěhování připraví! Ze statku nebylo možno evakuovat kočky (některé z nich jsou polodivoké) a tak jim byly vytvořeny aspoň narychlo co nejlepší šance k přežití. A opravdu – všechny kočky přežily, ale například polodivoká Tygřina se ještě párkrát po povodních ukázala, ale pak zmizela a už se vracet přestala.

Pomalu jsem se zotavovala po operacích a myslela už toužebně na návrat domů, ale aby té smůly nebylo málo, můj dalmatin Artuš se už návratu nedožil, protože 10 dní před svými sedmými narozeninami zemřel na selhání ledvin, kterému se nedalo zabránit, ač jsme se náš veterinář i my všichni snažili opravdu maximálně. V úterý 15.října ráno mi zemřel v náručí; do poslední chvíle jsem byla s ním, za což jsem osudu neskonale vděčná, nechtěla bych, aby umíral sám! Ale můj stesk po soužití s tečkovaným kamarádem byl tak  velký, že jsem se rozhodla pro zakoupení nového tečkovaného štěňátka a 27. října jsem se konečně definitivně vracela domů a už v doprovodu čerstvě dovezeného Artuše II., který se podle PP jmenuje Benji z Adélčina rodu, ale u nás se mu samozřejmě říká opět Artuš...

Musím ještě dodat, že velkým štěstím pro nás bylo, že statek byl pojištěný, takže naše obtížná situace je alespoň tímto lepší, že se nám snad opravdu brzy podaří vše znovu opravit a uvést do provozu, ale práce na tom bude ještě opravdu hodně! Ještě jednou bych chtěla poděkovat všem, kteří nám pomáhali, kteří nás podporovali, telefonovali a zajímali se o náš stav! Vyjmenovat je všechny by bylo na dlouhý seznam a nechtěně bych mohla na některé zapomenout, což bych opravdu nerada!